O Říši před procitnutím, tučňákovi a Moři plamenů

Poslední měsíc se ke knize dostanu pouze při cestování do práce, což je na jednu stranu děsivé, ale můžu být ráda, že práci mám dostatečně daleko, abych mohla dvakrát za den po půlhodině usednout a nerušeně si číst. Tento článek přináší souhrn knih, které jsem přečetla za měsíc červen. Je jich méně než obvykle, ale rozhodně stojí za pozornost.

Co mě naučil tučňák

Tom Michell 

Kniha Co mě naučil tučňák je vyprávění učitele, který se rozhodl opustit Anglii a vzít práci v Argentině. Při cestování po kontinentu objeví místo zasažené ropnou havárií a narazí na hejno tučňáků. Všichni jsou usmrceni vlivem dehtu a škodlivých látek. Až na jednoho. Muž si ho všimne a rozhodne se ho zachránit, i když tučňák příliš nespolupracuje a posledními silami se brání. Zachránce to nevzdává a odnáší si tučňáka do pronajatého bytu, kde ho očistí, nakrmí a poté, co ho dostane ven z nejhoršího, se ho pokouší vypustit zpět do přírody. Bez úspěchu, tučňák nemá o vodu zájem a od svého nového majitele se nehne. Učitel tedy cestuje i s tučňákem zpět do svého bytu umístěného přímo v areálu školy. Přítomnost nového obyvatele se neutají a brzy se tučňák stává středem zájmu žáků i personálu. Nacházejí v něm zábavu, potěšení i opravdového přítele. 

Příběh je psán lehce a svižně, díky čemuž přelouskáte celou knihu za pár hodin. I přes to, že se jedná spíše o oddechovou četbu, nakousl Tom Michell v knize téma, které stojí za pozornost - ropné katastrofy, které způsobují smrt řady nevinných zvířat. V závěru knihy srovnává současnou situaci v Argentině s minulostí, kdy zemi trápila inflace, nezaměstnanost, dětská práce v podobě čištění bot a ženy bez nároku na důchod. Po přečtení budete mít rozhodně nad čím přemýšlet a budete bohatší o další dojemný a láskyplný příběh. Kdo by přece neměl rád tučňáky?

Babička pozdravuje a omlouvá se

Fredrik Backman

Líbil se vám Muž jménem Ove? Do knihy Babička pozdravuje a omlouvá se se zamilujete. U mě to byla láska na první větu. Else, hlavní hrdince, je 7 let. Na svůj věk je velmi vyspělá, protože přece existuje Wikipedie a má neustálou potřebu poučovat své okolí, díky čemuž dokáže být stejně otravná jako Ove z předchozí knihy. Miluje Harryho Pottera a superhrdiny, včetně své babičky. Ta má totiž spoustu superschopností, například dokáže vytvořit chaos tam, kde je klid, věci si dělá zásadně po svém a svůj život prožila jako lékařka, kdy jezdila do nebezpečných oblastí pomáhat lidem. S Elsou si skvěle rozumí a často spolu putují do Říše před procitnutím (dostanete se tam tak, že jdete spát, ale nesmíte usnout) a mluví spolu tajným jazykem. Jedna schopnost ale babičce schází - schopnost nedostat rakovinu. Ale svou smrtí z Elsina života nezmizí, přenechá ji dopisy, které musí doručit. První adresát je soused, kterého nájemníci přezdívají Příšera. Prvním předáním se rozpoutává honba za dobrodružstvím, která Else odpoví na spoustu otázek a bystrý čtenář brzy začne chápat, že Říše před procitnutím a pohádky z ní nejsou jen výplodem jedné staré bláznivé babičky.

Babička pozdravuje a omlouvá se je nádherná pohádka pro dospělé, která vás zatáhne do úplně jiného světa a do poslední strany nepustí. Už dlouho jsem nenarazila na knihu s tak velkým množstvím zajímavých myšlenek, kterými jsem popsala několik stránek svého sešitu. Pokud potřebujete na chvíli utéct od reality, sáhněte po této knize. Seznámíte se v ní i s postavou Britt-Marie, která hraje hlavní roli v třetí Backmanové knize Tady byla Britt-Marie.

Jsou světla, která nevidíme

Anthony Doerr

Dvě dějové linky, které se proplétají až nakonec najdou společný bod. Na jedné straně příběh Wernera, sirotka, který v dětství najde zálibu v technice a již brzy opravuje celému okolí rádia a jiné přístroje. O pár let později v době 2. světové války nastupuje do německé školy a stává se vojákem a specialistou na vyhledávání ilegálního vysílání. Druhá linka je příběh o francouzské dívce jménem Marie-Laure, která v brzkém věku oslepla, ale to jí nebrání dokonale vnímat věci kolem sebe. Venku se naučí orientovat pomocí dřevěné miniatury, kterou jí otec vyrobil. Dny tráví tím, že doprovází otce do muzea, kde pracuje, a také vzděláváním a čtením. Na začátku války cítí hrozbu a společně putují do domu strýce Etienna hledat útočiště. Při odchodu dostane otec od muzea vzácný kámen Moře plamenů, jen neví, jestli se jedná o originál nebo kopii. Celkem jsou na světe čtyři kusy (originál a tři kopie) a nosí je u sebe čtyři rozdílní lidé, ale žádný z nich neví, jestli má ten pravý. Kámen se pojí s příběhem a kletbou, podle které majitele ochraňuje, ale jeho blízkým způsobuje neštěstí. I po dočtení celé knihy je jen na vás, jestli této kletbě budete věřit nebo ne. 

Kniha je psaná pomocí krátkých kapitol, díky kterým otáčíte stránku za stránkou a množství stran (536) už najednou tolik neděsí. Po několika kapitolách autor přeskakuje v čase, postupně se tedy skládají dohromady kousky, které se slepí do dokonale promyšleného příběhu, na jehož konci se osudy Wernera a Marie-Laury protnou. Kniha byla oceněna Pulitzerovou cenou a pokud holdujete propracovaným knihám, čtení knihy Jsou světla, která nevidíme rozhodně neodkládejte. Autor na ní pracoval celých 10 let a stálo to za to. 

Jaké knihy zaujaly v minulém měsíci vás? A četli jste některou z výše zmíněných? Pochlubte se do komentářů :)